Výkon vzniká v týmu

Paní Rinneová, co jsou pro Vás nejdůležitější aspekty při přípravě na ­soutěž a co se z toho mohou naučit firmy?

Fanny Rinne: Důležité je dobré řízení tréninku a dlouhodobé plánování. Zároveň se však nesmí plány sledovat dogmaticky. Pokud se sportovec zraní nebo se jeho vývoj nevyvíjí tak, jak se doufalo, je třeba plán přizpůsobit. Pro mě bylo navíc vždy cenné měřit síly se silnými soupeři. Člověk si tak prověří své schopnosti a naučí se vyrovnávat se s porážkami nebo zaostáváním.

Takže ve firmě zkoušet věci v soutěžních podmínkách?

Přesně tak. A obecně platí: Trénujte na vysoké úrovni a sledujte, jak to dělají ti nejlepší. I porážky mohou být cenné. Nejde jen o výsledek, ale o to, rozpoznat, v čem se ještě musíte zlepšit a co možná už funguje dobře.

I ve firmě se vyplatí experimentovat: Možná má někdo z marketingu také prodejní dovednosti. Nebo někdo, kdo dlouho zastával jednu roli, by si chtěl jednou vyzkoušet jinou práci. Takové změny perspektivy mohou být velmi cenné.

Zúčastnila jste se čtyř olympijských her. Co Vás tak dlouho motivovalo trénovat na této úrovni?

Pro mě byl pozemní hokej prostě něco, při čem jsem byla úplně sama sebou. Vždycky mi to přišlo správné. Jistě ne při každém tréninku, ale v zásadě vždy jsem věděla, proč to dělám. Líbilo se mi také to týmové souznění. I když jsem někdy neměla chuť na fyzický trénink, věděla jsem: děláme to společně, ostatní jsou tady a pak to bude dobré.

Co pro Vás bylo rozhodující: talent, píle nebo disciplína?

Myslím, že je to vlastně kombinace všeho. V prvních letech mě nesl můj talent. Zajímavé je, že jsem později často slýchávala, že ti, kteří jsou v mládežnických kategoriích vždycky nejlepší, se na samý vrchol nedostanou tak často. Často jsou to spíše ti druzí nebo třetí, protože si uvědomují: musím na sobě ještě zapracovat, abych se zlepšila. Ale jako dítě jsem si nikdy nemyslela, že jsem nějak zvlášť dobrá. Pozemní hokej jsem vždy vnímala především jako týmový sport. Pro mě bylo jasné: jsem dobrá jen tehdy, když jsme jako tým dobří. Talent sám o sobě proto nestačí. Rozhodující jsou píle, ctižádost a především chuť se zlepšovat.

Čím se liší dobrý tým od olympijského vítězného týmu?

Největším rozdílem často není individuální talent, ale týmová soudržnost. Když vzpomínám na naši zlatou medaili z roku 2004, neřekla bych, že jsme měly individuálně nejlepší hráčky. Ale jako tým jsme byly neuvěřitelně dobře sestavené. Role seděly, komunikace fungovala a každá z nás přála úspěch té druhé. Nikdy nešlo o to, kdo dá gól, ale o to, abychom společně vyhrály.

Jak v týmu vzniká spolehlivá kultura přijímání chyb?

To závisí do značné míry na vedení. Pokud je někdo při analýze videozáznamů veřejně „roztrhán na kusy“, okamžitě vzniká strach z chyb. Pokud jsou naopak chyby vnímány jako příležitost k učení, vzniká zcela odlišná kultura. Inkasovaný gól téměř nikdy nevznikne kvůli jediné chybě. Většinou jde o řetězec chyb. V podniku je to podobné. Problémy málokdy vznikají vinou jedné osoby, často jde o celý řetězec procesů. Proto je důležitější společně hledat řešení, než hledat viníky.

Velkým tématem ve sportu je regenerace. Je to v pracovním životě podceňováno?

Ano. Ve sportu je jasné: Bez regenerace výkon nefunguje. V pracovním životě se to často zanedbává. Přitom každý ví, že hlava se někdy vyprázdní. Spánek je nejdůležitější formou regenerace. To neplatí jen pro sportovce. Ale i věci jako procházky nebo pobyt v přírodě enormně pomáhají. Fáze odpočinku lze a je třeba do kalendáře zařazovat stejně vědomě jako práci nebo trénink.

Které vlastnosti z vrcholového sportu jsou obzvláště cenné i ve firmách?

Jednou z nejdůležitějších vlastností je pro mě schopnost přijímat kritiku a ochota učit se. Ve vrcholovém sportu dostáváte neustále zpětnou vazbu. Trenéři Vám přímo řeknou, co bylo dobré a co ne. Díky tomu si automaticky vyvinete vysokou schopnost učit se. A právě tuto schopnost hledá i mnoho firem: lidi, kteří se chtějí učit a dále se rozvíjet. Problémem často je: V mnoha firmách dostáváte zpětnou vazbu mnohem méně často. Při každoročních hodnoceních zaměstnanců se místo každodenní práce mluví o strukturálních záležitostech. Právě mladí zaměstnanci však enormně těží z toho, když dostávají zpětnou vazbu nebo mají mentora.

Je něco, co byste dnes mladým talentům poradila už v dřívějším momentu?

Aby se mnohem více soustředili na své silné stránky. Když se mladých lidí zeptáte, co neumí, okamžitě jim napadne spousta věcí. Zeptáte-li se jich však na jejich silné stránky, najednou je to pro ně obtížné. Myslím, že jsme se odnaučili mluvit o svých silných stránkách. Děti to dělají zcela přirozeně. Říkají: „To umím dobře!“ nebo „V tom jsem skvělá!“ Ale časem se naučíme, že se nemáme chlubit, a pak toto vědomí ztratíme. Přitom vůbec nejde o to být arogantní. Ale prostě vědět: tohle umím dobře.